Kopie z "Průlet" Gruzií aneb tranzit na Velké cestě 2018

Gruzie cestou z Íránu přes Turecko, Rusko a Kazachstán do Uzbekistánu, a zpět z Azerbajdžánu do Turecka a domů. Aneb další z nádherných zemí na naší cestě "Rodinka na tripu aneb vw směr Kyrgyzstán".  

4.7.2018 středa

Původně jsme to ani neměli v plánu. Gruzii jsme chtěli dát na pohodu tak na týden na cestě zpět do ČR. Jenže ten nahoře to asi chtěl jinak. 

Vše začalo na turkmenské ambasádě v Teheránu (Írán). Nedostali jsme vízum. Teda, my bychom ho možná dostali, jenže jsme neměli čas čekat. V překladu všechny zdroje, z kterých jsem čerpala, byly mylné (Lonely Planet, internet, ambasády, cestovatelé). Čekací doba na vízum byla mnohem delší než všude píšou/říkají. 

O průběhu víza, překopání trasy atd vám napíšu v jiném reportu (vydá to na víc než jednu A4). 

A tak se ocitáme na Turecko-Gruzínských hranicích. Na tranzit máme tři dny, takže je musíme plně využít. 

Hned na hranicích jsem ucítila, že jsem "doma" - lidé neskutečně milí, usměvaví, všude vás vítají (a nemyslim si, že je to tím, že jsem si vzpomněla na pár gruzínských slov).

Po měsíci v zemích plných písku, polopouště (někde i pouště), velbloudů, vedra a kolikrát fakt jednotvárného jídla (maso, maso a maso), se sem opravdu těším. Najednou na mě padla taková ta pohoda - domov! Člověku to zpovzdálí možná přijde vtipný, ale když měsíc jedete někde, kde na vodu narazíte málokdy, na zeleň už vůbec, je toto vysvobození (berte s nadhledem). Je to tu jak u nás - louky, lesy, sem tam kopeček :). Jen ti lidé jsou tu vstřícnější a otevřenější.

Máme hlad, tak jedeme rovnou do Borjomi, že se tu projdeme někde a najíme. 

První zkušenost máme ale s policií - ani jsme pořádně nevjeli do města a tu si policajti všimli, že se tu objevila velká špinavá dodávka s cizí SPZ. A tak rychle na ni! "Nemáte pásy!", "Jeli jste rychle!"...nachytali nás na: "Autosedačka nesmí být v žádným případě vpředu a ještě proti směru jízdy!". "Pokuta!"

No nic...jdeme se najíst. Jen tady tu pokutu zaplatit musíte, protože se platí v bance a nevyjedete ze země dřív než ji nezaplatíte. Chytří to páni...

Sice není takové azuro jaké nás provázelo poslední měsíc, ale zase si užíváme mrholení a vůni stromů a vůbec přírody. Pokecám s borcem na infu a už sedíme v restauraci. Jen jsem asi zapomněla za tech pár let (byli jsme tu v létě 2015), že rychlost obsluhy je podobná jak na Ukrajině - slimejš je rychlejší :D. Nakonec přeci jen dostáváme menu a můžeme si objednat. Ach! Orgie! Konečně pořádné jídlo, plno zeleniny, různé druhy jídel... 

Potkáme tu aj skupinku Čechů - jak jinak, jsme přece v Gruzii a ta je v ČR už nějaký ten rok hrozný boom. Tak prohodíme pár slov a pádíme si to dál. Naše trasa vede na hranice s Ruskem. 

Chtěla jsem si splnit takový malý sen - Čiaturu. Když jsme tu byli naposled, pronajatý řidič byl jaksi nechápavý a Čiaturu jsme si neužili. 

Cesta je dlouhá a tak to zakempíme kdesi v kopcích v jedné ze serpentin. Prší. Pořád. Nevadí, aspoň je tu svěží vzduch (pro nás druhé Vánoce). 

5.7.2018 čtvrtek

Vstáváme do brutální mlhy. No...spíš mlíka. V tuto dobu v Gruzii máme kamarády. Jenže se tak nějak těsně míjíme. 

Mlha nepřestává a tak po zvážení Chiaturu opět vynecháváme (grrr) a jedeme přímo nahoru. Chtěla jsem si užít Tbilisi, ale to taky nevyšlo :D.

U cesty kupujeme domácí víno, chlapík se s námi dává do řeči, Gabo vyfasuje ovoce a nám je prostě fajn. Asi se pořád blbě culím, protože si fakt připadám jak v ráji. 

Objevujeme mega velkou restauraci na hlavním tahu na Tbilisi. Mají tu fakt všechno, a tak taky usedáme a dáváme si zákusky, kafe a Gabo se může vyřádit v dětským koutku s míčkama :). Nemůžu si zvyknout, že tu chodí bohaté Rusky a Ukrajinky v takových zvláštních kreacích...ostatně jako ony chodí normálně :D. 

Asi bych se měla převlíct, to ten zvyk z Íránu...

Míjíme hnědou ceduli na skalní město, je to podle ní kousek - tak že to tam vezmeme. No...cedule sice na dálníci byla, ale v Gori se nějak ztratila. Ondra začíná chytat za volantem nerva (a to jsou silnice luxusní jak z nového světa). Benzinka a rychle zpět na dálnici. Radši.

Vychutnáváme si tamní krajinu, kopce, kaňony - ano, blížíme se pomalu ale jistě do hor. Jsem v nebi asi :). Sem tam zastávka na wc (z auta :D) nebo na focení sovětských zastávek (malovaných). Za jednou takovou mizí dálnice a začíná tankodrom. Ale my jsme zvyklí, pro nás brnkačka :). 

Zastavujeme na fotku v Ananuri - nádherném klášteře nad přehradou. Ale bohužel jen na fotku. Opět se to tu změnilo - stánky se vším možným, možnost fotky v tradičním oděvu a u kláštera plno aut i busů...Další zastávkou, byť opět na chviličku, je horské středisko. Ale ne kvůli omrknutí sjezdovek na zimu, ale kvůli velkému sovětskému památníku, který jsme tenkrát nestihli, protože jsme jeli maršutkou a ta u něho nezastavovala. 

Člověk si tak maluje jak tu bude sám, udělá krásné fotky...a ono prd - stánky se vším možným, plno turistů...

Co mě překvapilo, bylo plno lidí v čádorech. Takto zahalený ženský nebyly ani v Íránu. Pak jsme se ptala a Íránci prý mají brutálně levné letenky právě sem - do Gruzie, tak to využívají na dovolenou. 

Památník super, jen plno lidí. Ale ty výhledy kolem dokola na úžasné hory, kaňon, řeku... Chápu ty lidi. Chtěli jsme se tu najíst, jen fronta nás odradila. 

Kousek dál vidím opuštěný barák - tak hurá na něj! :) Obrovské prostory, plno bytů...těžko říct k čemu to sloužilo, že by hotel? Z jednoho bytu štěkají psi. Dávám zpátečku radši :D (po zkušenosti z Bělehradu).

Nad barákem je pěkná vyhlídka - nejen pro nás - skáče se tu paragliding, jsou tu lavičky a vy se můžete kochat tou nádherou kolem. Opět se se mnou lidi dávají do řeči. Jsem fakt šťastná, protože to je pohlazení na duši oproti Íránu, kde se se mnou bavil málokdo (pokud kolem nebyly ženy a Ondra mě nepředstavil).

Nebe jak malované, teploučko...ani se nám nechce dál. Ale jedeme - dnů je málo (je to jen tranzit). 

Za chvíli už jsme ve Stepantsmindě a aj když máme domluvené ubytko, seběhne se kolem nás plno "naháněčů". 

Ukojíme tu náš hlad - opět si dáváme něco tradičního a výborného. Juchůů polívka! Ta mi celých 20 dnů v Íránu chyběla! A pivko si dáme (já teda čaj, protože jsem zase promrzlá až na kost). Pak už dojede náš hostitel a zaveze nás k ubytku.

Je tu ještě jedna rodina, pokoj máme sice pro jednoho, ale nevadí - však máme matračku a všechno. Objednáváme si večeři a snídani. A necháváme si taky všechno přeprat od teho prachu, který se s námi tahne od června :D. Domácí hrozně milí, aj spolubydlící. Zpívá se, hraje se...prostě pohoda. 

6.7.2018 pátek

Ráno vydatná snídaně - a to jsou zbytky od večeře, mazec! Pomalu sklidit voňavé prádlo, nechat Gaba vyřádit se zvířaty a rozhodnout se, jak naložit s volným dnem. 

Chtěla jsem se znova podívat ke klášteru Gergeti Triniti Church, ale počasí temu moc nepřálo - Kazbeg byl v mracích. Proto volíme něco kolem - kaňonů, vodopádů a vůbec všech zajímavostí je tu až až. Nejen proto je tu tolik turistů, dvě informační centra a vůbec se to tu nějak hoodně turisticky celé rozrostlo za ty 3 roky. 

Jedem trošku zpět a vydáváme se blátivou cestou do kaňonu Truso. Nejen proto, že jsme viděla úžasné fotky z tama od Jolany (Po vlastní ose). Čekala jsem klid a tu opravdovost bez turistů. To se povedlo (nejen díky počasí). 

Cesta začíná být krapet úzká, vjíždíme do kaňonu, obloha se zase začíná tak nějak mračit... Projedeme brod, kolem minerálních pramenů, což je zvláštní úkaz tady v zalesněných horách...až skončíme v nějaké osadě. Auto zaparkujeme u starého kamazu (nevypadá pojízdně) a dál se vydáváme pěšky (ač Ondra chtěl další most přejet - byl užší než naše auto). To si tak jdete údolím, necháváte za sebou osadu, obklopeni jste zelenými kopci...a tak se ani nedivím, že se z teho chtělo Gabovi 3x kadit :D. 

Kousek za kostelíkem to Ondra vzdává a že si vychutná tu nádheru tady z trávy vleže. Nechávám tu aj Gaba a bez ničeho jdu dál, že tak hodinku a jdu zpět. V dálce totiž vidím nějaké stavení a nad ním rodovou věž, kam bych ráda došla. 

Užívám si teho, že můžu jít sama, nikomu to nepřijde divný a cítím se jako doma (v bezpečí). 

...jen do chvíle, kdy mě zastaví obrovský štěkající pes. A sakra. A to už jsem dostala žízeň, že se napiju tady ve studánce. Jenže dojdi k ní, když v cestě brání taková velká obluda (pardon asi domácí pes). 

Naštěstí jsem neměla čas se zhroutit ani vymyslet co budu dělat a už se odněkud vynoří chlap a že co potřebuju. Hranice. 

Hranice? Cože? Jaká hranice? :D

Jen tak přemýšlím, že u sebe nemám vlastně ani pas. A nic. Pohraniční pásmo s Ruskem. 

Že kam chcu jako jít a jestli mám povolení? 

"No...víte...já bych ráda tam na ten kopec :D." Prý nemůžu - nemám povolení. Pas naštěstí vidět nechtěl. 

Než jsem se stačila začít smát či se z teho nějak vyvlíct, su zvaná mezi vojáky do hangáru. 

Oukey, proč ne :). 

A tak jsem jako host dostala vodku, domácí luxusní sýr, hromady MELOUNU...jen nealko jaksi nebylo. Holt Gruzie. 

Aj když jsou tu mladí (30 let), tak anglicky se nechytají. Já zase moc nechytám tu jejich gruzínskou ruštinu :D. Ale přecejen se nějak domlouváme a jde to, takže se dozvídám, že se tu střídají co 10 dnů, někdo je ze Stepantsmindy, někdo až z Tbilisi, nesmí se fotit...a tak. A že sem fakt musím dojet znova s povolením, že mi ukážou co je za tím kopcem. No, je fakt že z fotek z jejich mobilů to tam vypadá úžasně.

Hodina pokročila a já odmítám další panák = zdrhám pryč :D. 

Než dojdu zpět k Ondrovi, jeden z nich mě přes kopce nějak obešel a než dojdeme k autu, už nám nabízí ať jdeme k němu domů na čaj. Váhám, ale Ondra má jasno - jdeme. 

Jenže...tady jste v Gruzii a nikdy to neskončí jen u čaje. 

Je jich tam víc a tak se zpívá, hoduje, pije, tancuje...až tak nějak zjišťujeme, že spaní si hledat nebudeme - spíme tam. 

Taková malá salaš, kde mají dobytek - taky jsme si vyzkoušeli dojení krávy (je to teda fuška, to vám povim :D), přes dobytek se jde do kadibudky (no...boty ráno vypadaly vtipně) a venku je kuchyně, kde vyrábí domácí sýry a mlíko. A to teda, to je něco! Lepší sýr a mlíko jsem snad neměla (ač na mlíko se musí zvykat). 

Gaba si hned zamilovali, málem si ho tu nechali :). Ženy prý nechávají doma a jsou tu celé léto a pasou dobytek a tak. Občas jim sem žena doveze děti, prý tradice, které se nesmí porušovat. 

Jsou velmi pobožní a ještě víc nacionalisti. Celkem mě mrzí, že my nejsme tak hrdí na svou zemi, jako právě Gruzínci. U nich je to vidět hned. A já se zamilovala do místní hudby, kor do jejich "hymny". Poslouchala bych ji pořád dokola! je to prostě něco úžasného, až to člověku vžene slzy do očí, kor když vidí, jak to Gruzínci prožívají - a že teda pořádně.

7.7.2018 sobota

Ráno než vstaneme, borci už mají podojeno a dobytek vyhnán na pastviny. Dokonce máme nachystanou aj snídani. Tomu prostě nemůžu uvěřit. 

Loučíme se a ač se nám odsud nechce, tak Uzbekistán volá. Na cestu vyfasujeme dva litry mlíka a dva obrovský bochníky sýra. Jen tak. Protože jsme hosti. Protože máme před sebou dlouhou cestu. Prý zas musíme určitě přijet. A hlavně Gabo :D.

Nechce se nám odsud, ale tlačí nás čas (teda tranzitní ruské vízum). Ani mě nakonec nemrzí, že jsem se chtěla osprchovat :D. Ve Stepantsmindě ještě dáváme oběd (což se pak jevilo jako dobrá volba) a pomalu se s Gruzií pro tentorkát loučíme.

Kousek za městem se nám opět otvírají krásné kaňony a podle mapy zjišťuju, že tu jsou taky turistický stezky, o kterých jsme nevěděli. Snad někdy příště. 

Hranice jsou na dlouhý lokty, z druhého směru čekají prý už 10 hodin... Opět začíná pršet.

14.9.2018 pátek

Po rychlým průletem Azerbajdžánem už jsme zase v Gruzii :). Bohužel děcka v Albánii nestíháme (a to aj přesto, že jsme Kazachstán projeli jen za volantem), tak sondujeme, kdo se k nám přidá na společnou cestu domů do ČR.

A klaplo to, aj když je to trošku složitější, páč v době domluvy a děcek odlet my plujeme někde na moři mezi Kazachstánem a Azérem. 

Než jsme stihli dojet na sraz v Telavi, děcka stihli Stepantsmindu a klášter Georgi Triniti Church a za námi dolů. Bohužel prý u kláštera dělají mega restauraci či hotel a je to tam ještě větší turistický masakr než roku 2015 - jeepy a různé čtyřkolky, důchodci, plno turistů... Ani nás nemrzí, že jsme tam letos nakonec nebyli. 

V Telavi máme scuka na náměstí. Jenže se tak trošku hledáme, páč jsme jim řekli, že mají hledat bílou dodávku (no...krapet od bahna, písku a bůhví čeho, ale neva). Ale má to háček - VŠECHNY maršutky v Gruzii jsou bílé :D. Takže děcka chudáci běhali tam a zpět (koho napadne sledovat SPZ), ale nakonec se přecejen povedlo :). 

Gruzie po cestě střední Asií byla opět balzám na duši - EVROPA = kafe jak jej známe, všude plno obchodů, vše seženeš, kultura na naší úrovni, kuchyně jakou si řeknete. A bankomaty a nic není problém :D. Trošku si zase na ten ruch "velkoměsta" a "západ" musíme zvykat. Kupujeme vínko, doplníme něco málo ze zásob a můžeme valit směr jednu z 10 nejnebezpečnějších cest světa. 

Dojedeme kamsi na louku a seznamujeme se - vaříme, popíjíme a kecáme. 

15.9.2018 sobota

Ráno je tak nějak zamračeno pořád, ale my se vydáváme na cestu do Omala. Jsme zvědaví, jak to vypadá, protože videa na youtube jsou dost funny (teda jak pro koho :D). Přichází první kaňony, první nádherné výhledy...auto jede špičkově (dokonce předjíždíme místní čtyřkolky). Jen kousek dál se cesta zužuje a už musíme taky zpomalit - kor do kopců, kdy povrch není zpevněný a nám to prostě klouže...

Při pohledu na "mostky" mi není dobře - představa, že nejsou zpevněné jako ještě před pár lety, nedivím se, že je tu kolem cesty tolik náhrobků. Půda se tu sypala rychleji jak přesýpací hodiny a když bylo mokro, tak to si radši ani nepředstavuju :D. Na okolních kopcích je vidět, že cesta vždy nevedla tudy, ale prostě ji přesouvali z kopce na kopec podle teho, kde se to sesouvalo míň...

A náhrobky? U každého je lavička a stůl - Gruzínci vždy u mrtvých bližních pokecají, hodují a než odejdou, nechají kousek jídla aj jim. Pěkná tradice :). 

Ještě chvilku a dostáváme se do sedla - Tortha pass, kde začínají ty pravé serpentiny. Taky už auto pěkně mele z posledního chudák, funí jak kdyby to byla pro něho za chvíli konečná. Zatímco kamazy tam lítají o sto šest, jen se za nima práší. Nádherné výhledy, ale aj obavy, že to co vidíme kdesi hluboko pod námi a kam jedeme, to taky budeme muset zase zpátky vyjet. A vůbec si nejsme jistí, jestli to dáme, protože sklon a zatáčky jsou fakt mazec. No, snad nebude pršet...

Jen co sjedeme pár serpentin, zastavujeme u "odpočívadla" = dalších náhrobků, Jana vydýchává serpentiny a my se vlažíme v řece. Poslední pohled na brutalitu za námi. No, to jestli zpět nedáme, tak jsme tu skončili a nahoru jedine na kamazu (aj s autem :D). 

Pak už jen pár těžkých úseků a najednou infocentrum. Ono teda ještě nefunguje, ale je aj na mapách a vypadá fungl nově :D. 

Po chvíli zase začínáme stoupat nahoru na kopce a pod sebou necháváme sem tam domeček. 

Nevěřila jsem, ale dojeli jsme až do Omala. Neuvěřitelné :). Jen naším skluzem díky hranicím s Azérem, nestíháme túru dneska, ale holt ji dáme něco malého zítra snad. 

Máme hlad. Tak to jdeme vyřešit a vcházíme do prvního domku tady - ovšem je to tu samý guesthouse. Paní ochotná, uvaří co nám na očích vidí a ještě se s námi dá do řeči. Ten pohled tady je neskutečný :). 

Gabo se nevyspal, tak je trošku k nevydržení, vztekl se a utekl ven. Jenže nedal schody a tak se vrací s šíleným řevem - slítl hlavou na schody a rozrazil si dáseň. Plno krve, vypadalo to, že si rozrazil zub, který mu vylezl jinadyma než by měl..a já pod tou vidinou a krví...šla k zemi. 

Nesnáším krev :D. Nohy nahoru, chvílu ležim na zemi a nadávám si, že bych měla být ta, co to Gabovi ošetřuje a ne se tu válet v mdlobách. Njn, důvod, proč jsem nezůstala u Českého červeného kříže - krev jsem nevydýchala :D (fingované nehody, kdy se válí krom všeho aj střeva a tak). 

Komu se z teho nedělalo špatně, zkontroloval Gabovi pusu a vypadalo to, že se jen kousl, jinak nikde nic vážného nemá. Uff - už jsem přemýšlela, že se budeme muset otočit a jet tu 6ti hodinovou štreku po tech šílených cestách zpět a rovnou do Tbilisi :D. 

Dojíme a pomalu se vydáváme na cestu dál. Že to dáme dál - směr Dartlo. 

Žádný problém, na offroadové cesty už jsme zvyklí - náš punk T4 to dá s přehledem a ani nemusí mít 4x4 :D. 

Chvilku před setměním se před námi opravdu objevuje nádherná kamenná vesnička s rodovými věžemi - Dartlo. Je to tu bomba, jak je to zasažené do hor, dýchá to tu takovou zvláštní atmosférou. 

Jen...veliké zklamání...je z teho turistické městečko, ostatně jako v Omalu a kolem. Sice kamenné domečky, ale opravené a co barák to hotel/hostel nebo bar. Je to hodně zvláštní, čekala jsem, že Tušetie je opravdu poslední část Gruzie, která je jakš takš neporušená a panenská. No nevadí, holt se tu turistický boom rozmohl rychleji než jinde. Bohužel.

Procházíme vesničkou, fotíme...postupně se sobě ztrácíme...

A co nevidíme - české sanitky offroad! Ještě napsané česky a s podporou. Dávám se do řeči, zajímá mě, jak se tu ocitly. Ano, opravdu tyto auta jako pojízdnou nemocnici darovali Češi. Konečně na něco můžu být aspoň trošku hrdá. To, proč se objevily tady už tak pěkné není - turisti si vyrazili do hor bez průvodce a někomu se povedlo zlomit si nohu.

Usedáme do jedné kavárničky, z kama se ozývá příjemná hudba mandoliny, a dáváme si čaj - z bylinek tady natrhaných. 

Pak už do "postele", zákaz nezákaz (ano, zákaz kempování či co :D). Naštěstí si nás nikdo nevšímal, tak ráno vstáváme s nádherným výhledem přímo na vesničku.

16.9.2018 neděle 

Budík jsem si dala na hoodně brzo, abych stihla vyběhnout na kopec k další vesničce s rodovou věží. No...nakonec jsem vyběhla leda prd - budík jsem slyšela, ale do té zimy a tmy se mi fakt vstávat nechtělo. A děckám taky ne. 

Ráno se pobalíme, poslední pohledy na vesničku a míříme si to zpátky. Ještě se stavujeme v Horním Omalu - děcka si chtějí vyfotit rodové věže, co známe jen z fotek a časopisů (krásně na kopci vedle sebe). Ondra zůstává v autě, ale Gabo se dostal ven a dobíhá nás ve vesnici. Děcka jdou směr k věžím, já se kochám vesnicí - ještě větší šok jak v Dartlu - samý bar, lákadlo na panáky, x druhů alkoholu, párty...no nestačím se divit. 

Je mi celkem chladno (spíš jsem neměla svou dávku ranního čaje), tak prosím v jednom domku. A už sedím mezi nimi, že já platit nemusím, že su krásná a že co tu dělám a tak. Zvládáme mluvit tak nějak rusko-česko-slovensko-ruky-nohy :D . Pak přijde borec, co umí anglicky a už se vyptává. 

Po chvilce dojde Jana a tak se pomalu loučím, dostala jsem plno hodnotných informací a dokonce aj nabídku na práci - že mě chtějí jako průvodce tady v horách, předáváme si kontakty a loučíme se. Přiznám se, že málem ze mě vyletělo, že nabídku beru a už jsem si začla malovat vzdušné zámky...jenže - rodina. S Gabem by se to tu dalo, ale co Ondra... No nic, sen nechám snem a vracím se do auta. 

Ještě jedna zastávka na "vyhlídku" do propasti do údolí (mimochodem krásný plácek na stany a kempování) a už nás jen čeká brutální obávaný úsek nahoru do sedla. 

Bylo to...především hodně náročné - kameny místy hodně kluzké, takže to klouzalo, auto sjíždělo, jelo se na jedničku, dvojka už byla luxus...ale dali jsme to! Ač teda...chvilku jsme museli nechat auto odpočnout, protože se nám nějak začlo přehřívat. No...nějak dost...

Chvilku jsme ho přemlouvali a po chvíli už vjeli do mlhy, která nás čekala v sedle... Člověk si tu tak nějak uvědomí, jak těžké to tu pro ty lidi je, že jsou po většinu roku opravdu od všech a všeho odřízlí. Vše se tahá na kamazech jednou za čas a nebo na oslech - to bylo jediné (krom teréňáků), co jsme na cestě potkali. Ale když jsme se mrkli pod nás - celá auta, nárazníky...a prostě všechno, co při této cestě upadlo. Zajímavá podívaná :D.

Po pár hodinách už zase stojíme na normální cestě. Dokázali jsme to! Díky! Toto auto má velký potenciál a nominovala bych ho na terénní auto roku, ač nemá 4x4 :D.

Mrzí mě, že jsme tu nemohli zůstat dýl - a nejsu jediná. Určitě se sem někdy musím vrátit, jen je otázka, jestli Ondra bude chtít... :D

A co s načatým odpolednem? Do Tbilisi se nám ještě nechce a já bych ráda zkusila nějaké místní vinařství. 

Ondra: "Kde tu jako chceš hledat nějaký vinařství?"

Já: "Všude! Prostě budem hledat vinice a tam to bude."

A tak projíždíme nezvykle rovnou krajinou a vinice tu opravdu občas jsou. Jen jsou takové zarostlé. Jenže to by nebyla Gruzie, aby tu nebyly hnědé cedule = zajímavosti. A tak narážíme na první vinařství - blbý den, takže nic...až druhé či třetí klapne. 

Pán nás naviguje, uvítá, nabídne dokonce aj muzeum a degustaci. Tak nějak jsem si to představovala :). Jen...netušila jsem, že tu budu se samýma pivařama. 

Ochutnávky místních vín (dokonce aj s výkladem) probíhají v naší partě asi takto: "hm, dobrý" - kop to do sebe na ex - "A dál?"

Výsledek je ten, že většina je po dvou decích opilá, včetně řidiče...

Už nikdy nebudu chodit na degustace s lidma, co temu neholdují! :D ...ale zase by nebyla sranda :D :D :D 

Ochutnáváme aj místní jídlo, protože děcka musí tak trošku se dat dokopy a můžeme pokračovat směr hlavní město. 

Tam dojíždíme pozdě večer do takového útulného hostelu = strašně protivnej černoch, který vypadal, že má osinu v zadku, ale místní komunita prostě bomba! - s obytnýma autama je tu dost lidí, dáváme se do řeči, pohoda, kytárky, hudba...jen děcka to trošku nevydýchaly (malinký problém s pokojem). Dokonce si tu opět můžeme přeprat, což je bomba! Ač jsem s tím počítala a modlila se za to :D - teďkom jen překonat teho nabubřelýho černocha...

Děcka Tbilisi stihli než jsme dojeli (což je super, že se nemusíme honit) a tak si bereme na pokoj vínko a jdeme si užívat, že Gabo pokojně spí...

17.9.2018 úterý

Ráno krásný slunečný den, Ondra si to pádil do servisu - spravit poslední "detaily" na autě ať do tech Čech dojedeme (homokyneťák :D), děcka vyrazili brzo s tipy co vidět... No a já s Gabem lehárko, čajíček, kecala jsem se spolubydlícíma, předávali jsme si tipy a tak. 

17.9.2018 středa

Odpoledne na nás s Gabem přišel hlad, Ondra pořád nikde, tak jsme vyrazili do centra. Což s mým orientačním smyslem (fotit a objevovat kdejaký detail a místo, ale koukat po "blbostech" tak, že nevím kudy jdu) je trošku vtipné. Cestou trocha streetartu, místního života, prolízaček...až jsem narazila na hlavní ulici plnou kaváren. Gabo si tam vyhlédl jednu, kde se dá sedět na terase v houpačce (šikovný to chlapec) a už jsme si dávali do nosu. Ozval se Ondra a že půjdeme na oběd. Jen vybrat nějakou restauraci a místo, kde se scuknem. Povedlo se, a my si za chvíli můžeme užívat prozměnu turecké kuchyně. Pak že jdeme na vyhlídku, do starého města...jenže cestou do infocentra, kde dostávám super tipy na zimní Gruzii, různé výlety a tak....telefon. 

Takže taxík a Ondra jede do servisu pro auto. Tentokrát jede aj s Gabem, aby se taky něco přiučil :D. Já tak bloumám ulicemi, moc času už není, protože bychom měli pomalu vyrazit dál. 

Beru ve fast foodu pár gruzínských dobrot a doufám, že mě na tom nejfrekventovanějším místě děcka uvidí... Ty se mezitím nechali od Ondry nabrat u hostelu. 

Čekám dlouho a až začínám panikařit, že stojím blbě, objeví se naše - bílá - dodávka. Úplně stejně (no, trošku špinavá) bílá jak všechny ostatní maršutky. Ehm, už vím jak se Janča cítila, když nás nemohli najít - fakt je to těžký :D.

Tbilisi začíná pomalu žít...a my musíme jet...

Spíme v Gori na hostelu, protože pro děcka je náš styl až moc punk. Nevadí - ubytko se vždycky sežene a my se vždycky v autě vyspíme ;). Tentokrát v takovém pěkném parčíku, kousek od hostelu. 

18.9.2018 středa

Ráno trošku úklid auta (nějak se na tak malém prostoru musí uklízet hodně často, jinak to prostě nejde...a děcka jsou cimprlich...tak se snažíme vyřešit nevyřešitelné - 4měsíční prach z místních cest od Íránu přes Uzbekistán, Tádžikistán po Kazachstán - nějak vyzmizíkovat).

Všiml si nás jeden pán, co tu venčil svý štěně. A on to Ital. Hned mi zaplesalo srdíčko a dala jsem se do řeči (konečně řeč, který rozumim a ne pořád lámaná češko-slovensko-polsko-ruština :D). 

Pak už vyzvedáváme děcka u hostelu a můžeme jet směr jedno pěkné místo, které jsme se snažili najít na prvním průjezdu Gruzií - Uplitsikhe. 

Pěkné skalní městečko, opět pro nás nezvyk - infocentrum, suvenýry, kavárna, restaurace, plno turistů, plno lákadel, autobusy (ano, ne maršutky)... Holt pár měsíců v rozvojových zemích dá zabrat a člověku tak nějak trvá se zpět naladit na "Evropskou" vlnu.

No, musím uznat, že ač je pěkné, všechno hezky popsané, tak Vardzia je prostě lepší. No, ale toto je zase blízko :). 

Pak na skok v Gori, kde se děcka odpojili na Stalinovo muzeum a my na poštu. Je to tu pořád stejné, jako roku 2015. Pak už jdeme na oběd a dáváme si chinkali. Tady bojuju se zvykem z Azerbajdžánu, kterým nás nakazili Němci - spolucestovatelé. Vedle stůl si je taky objednal (byli tu dřív), ale asi 12 jich po jejich odchodu zůstalo na talíři. Vzít si je jen tak? Ee. Zeptat se obsluhy, jestli můžem? - Co když nám je započítají = dvakrát? Neměla jsem podporu, tak tam zůstaly a já si mohla zas myslet cosi o plýtvání a svý blbosti, že nemám tolik odvahy se zeptat v luxusní restauraci...

Poté následuje "zlatý hřeb dne" - konečně vysněná Chiatura! Děcka tam totiž chtějí jet taky (ulovit kešku), takže jedeme (jinak by tam kvůli mě Ondra vůbec nejel). A tak si promítám co všechno tam musíme stihnout...

...ale ta keška nám zabere dost času. Ondra to vzdal, jde k autu. Hledáme ji fakt dlouho, je u jedné staré lanovky. A nakonec ji najdeme až při odchodu - úplně náhodou haluzově. Takže radost dvojnásobná. Tato stála za to!

Jen je škoda, že z tech starých se budují komplet nové - moderní. Aj moderně vypadají. To už prostě není ono. Takže pokud chcete ještě vidět staré -pospěšte si!

Na závěr krátký výlet starou lanovkou na jeden z okolních kopců a zase zpět. Překonala jsem svůj strach a na vteřinu si to užívala (díky Gabovi, který svou radostí nakazil ostatní). 

A zas nás čeká cesta dál... 

Během ní se posilňujeme hrozny, který jsme natrhali u jedneho urbexu. Vlastně u focení jednoho "streetartu z dob Sovětů" se s námi dal do řeči jeden starý pán. Chudák nechápal, co si tu jako fotíme a co vůbec v tomto proklatém městě kde nic není, děláme. Vykládal, jak je to tu těžké, není práce, uživit se jde hodně ztuha... Někdy bych si ty příběhy chtěla nahrávat a psát...ehm, až porozumim rusky každé slovo (možná). Ono ty příběhy jsou na celým cestování to nejlepší (aspoň pro mě). 

Dorážíme do Kutaisi, děcka vyhazujeme opět u hostelu a jedeme hledat spaní pro nás. Člověk by řekl, že prostě někde zaparkujeme auto a pohoda. No...když v dodávce není holka, tak je to oukey aj ve městě. Takto najít něco uprostřed města, kde bych si mohla zajít na wc aj já (chápejte vedle auta), je trošku těžší. A hledejte k temu něco, co je trošku z kopečka, abyste se ráno vůbec rozjeli - ano, startér :D.

19.9.2018 čtvrtek

Kdesi nad ránem nás budí policajti, my v šoku. Jen se ale chtěli ujistit, že jsme v pořádku a nic nepotřebujeme. To ten zvyk z ČR - náš strach.

Ráno snídaně, cesta, na které jsme spali je jaksi trošku rušná ráno, ale nevadí :D. Objevila jsem kadibudku a citrony. Tak jich pár natrhám a kadibudku radš vynechám...

Dneska se s děckama rozdělíme - je nezajímá urbex tak jedou na kláštery v okolí Kutaisi a my do starého lázeňského městečka, kde by 90 procent budov mělo být opuštěných. Juchůů!

Na první pohled to tak nevypadá - moderní budovy, restaurace, resorty...ale je potřeba se dívat s otevřenýma očima. Narážíme na první hotel, lázně...ty mě ale neuspokojí. A tak pátráme dál a povede se! 

Vběhnu po starých, mechem zarostlých schodem nahoru do atria, nádherné točité schodiště, stropy...jen ten řev okolo - lidi. Ano, bydlí se tu. Je z teho takový squot. Ale nechává mě to chladnou, protože jsem o tom četla, tak jsem věděla do čeho jdu. Stačí pozdravit a je to oukey. 

Ondra se nudí v autě, tak spěchám, ať moc dlouho nečeká. Chtěla jsem se dostat do budovy vedle - kulatý objekt. Jen kolem jsou zahrady a plotky. Nakonec se zvedá aj Ondra a jdeme to prozkoumat. No...přes branku...

Opět krásné atrium, budova na patro, nahoře byla zřejmě terasa s restaurací a kino! Baví mě to, prostě baví! :)Všimli jsme si, že nás pozoruje jakýsi děda. No nic... Opravdu se tu regulérně bydlí - takoví gruzínští cigáni, jen...jinak.

Děda neváhá a zastaví nás u auta. Opět jeden z těch, co je pohoršen výzorem našeho auta - ehm trošku od prachu no...co chcete na tech cestách... "Jenže tady policie za to rozdává pokuty! Pojďte si to ke mně umýt," láká děda. 

Po chvilce váhání jdeme. A k našemu úžasu nás vede do jednoho opuštěného objektu, dřív jakýsi kulturní dům. Dnes tu bydlí lidi.

Ondra přicmrndává dědovi v umývání auta a já si to tu jdu zatím obhlédnout. Trošku nesměle, protože by mi asi taky nebylo příjemné, kdyby mi někdo chodil po baráku a fotil si ho :D.

Zastaví mě malá silnější paní, pozdravím a už nejdu nikam - dáváme se do řeči a já se nestačím divit, co všechno se dozvídám. Toto se v učebnicích, na internetu a já nevim kde, nedočtete. Kdo že jsou ti lidé v tech budovách? Uprchlíci. Kdysi před x lety bydleli v krásném malém městečku Suchumi. Jenže pak přišli Rusáci, město a okolí zabrali a vymysleli si Abcházii. Lidé, co s tím nesouhlasili, byli vyhnáni pryč - pěšky. A tak je tady a v okolí Kutaisi hafo takových lidí, kteří nikam nepatří, nemají doklady, práci shánějí špatně...

Člověk se takovýmato příběhy dostane do "jiné reality", té surové. Opravdové. A tak nějak si uvědomí, že se máme vlastně v ČR fajn. Víc než fajn. 

...jen...ti lidi jsou tu víc vděční, víc upřímní. Opravdu mě mrzí, že rusky nemluvím, že bych se třeba mohla dozvědět ještě něco víc. Ale aj tento příběh by byl na knihu. Lítají tu aj malí děcka, ti mají to štěstí, že můžou chodit do školy. A že nezažili tu hrůzu. Lidé tu vzpomínají, jak bylo dobře před Rusy...

Toto neuslyšíte v médiích, to je reálný život. 

Zdržela jsem se tu dlouho, tak utíkám najít Ondru - ten si vesele popíjí s dědou. Děda bydlí v takovém kutlochu, kde se ani nezavírají dveře. Malinkatá postel, všude plno obrazů, hadrů, šátků...co prostě najde v okolních popelnicích či co mu lidi darují. Přesto je velmi štědrý, usmívá se a rád si povídá. 

Nabízí nám kávu, čaj, domácí ovocnou kořalku - víno (no, těžko říct co to bylo, mně dal jinou - prej pro ženy :D) a Gabovi velmi dobré kaki. Tak zralé jsem ještě nikdy snad nejedla. 

I on nám vykládá svůj příběh, aj když spíš chlapsky - bere to s nadhledem. Po chvíli dojde nějaký pán, který sem chodí pravidelně a pravidelně místní zásobuje tím, co zrovna potřebují. Dává se s námi do řeči...

Už je poměrně dost hodin, děcka už nás nahánějí...a tak se musíme rozloučit. Předtím mě děda pozve ať jdu za ním. No, přiznám se, že to nemám ráda, ale Ondra je kousek a kdyby něco, uslyší mě. Dojdem k altánku vedle auta, děda zavře. Začínám se bát a otvírat nůž v kapse (možná si řeknete, že jsem paranoidní, ale po zkušenostech z některých zemí...se hodí být připraven).

Děda ale zvesela, má tu hodně fotek - Stalina, své dcery a manželky. Bohužel už nikoho z nich nemá. Má tu hromady oblečení (doslova hromady), plno dětského, ženského....jak z nějakého hororu :D. 

A pak se na mě začne koukat a už se prohrabuje těma hromadama... To by mi určitě bylo - vytahuje šaty, jedamane přece nemůžu chodit v takových kruskách špinavých - podává lodičky...a v noci už je zima - tu zimní bundu si fakt musím vzít! A manžel...ten by taky bundu snesl a lepší kalhoty. A prcek? Ten už vůbec nemůže zmrznout - honem najít bundu pro něho. A že plánuju další? To body prostě musím mít...a postýlku. Pán nic nemá a přeci rozdává... Povedlo se mi uniknout "jen" se zimníma bundama pro všechny. A Gabovi dává kaki a vodu z místní studánky, že je prý nejlepší. No taky aby ne, vždyť jsme v lázních :). 

Toto setkání ve mně hodně zanechalo. Člověk začne přemýšlet, co je opravdu důležité. Jenže dnešní lidi u nás si toto neuvědomí - nemusí. Žijí v blahobytu, vychloubají se kde všude byli, honem insta a fb, vyhledávají katastrofy... Takovéto zážitky bych dala povinně do škol.

Obrovské lázeňské město, vybudované pro sovětskou smetánku. Sovětský svaz se rozpadl a budovy ztratily smysl, nikdo na ně neměl peníze, nebylo využití - nebyly dýchánky. Už proto miluju post-sovětské země - píšou příběhy, nechávají nahlédnout pod pokličku historie a pod rouškou tajemna Tě nechávají objevovat...pomalu a plnými doušky. Když chceš. Když o to stojíš. Když se necháš.

Dnešek ještě nekončí, vyzvedáváme děcka u kláštera nad Kutaisi a jedeme směr Turecko. Po zvážení času a skvělé náhodě (facebooku) jedeme do zelených kopců plných čajovníků. Mezi nimi je malá-velká Sdílená čajovna Petra Siče a v ní nás čekají hrozně milí lidi - Adélka s přítelem. Ti se tu starají o zahradu, mají tu svou malinkou část a tak nějak si to tu zvelebují a učí se s čajem. Máme možnost se naučit něco o výrobě čaje a dokonce ho i ochutnat. Jen kdyby nás netlačil čas...v tom je výhoda cestování sólo... Loučíme se a ač se nám nechce, musíme dál. Já bych si tu představila chvíli pobýt, pomoct, něco se naučit... Třeba někdy...

A šok v Gruzii na závěr - pomalu dojíždíme do Batumi, takového "pohádkového" fantasy města. Něco jako Dubaj v Emirátech. Nebo Astana v Kazachstánu. Obrovské mrakodrapy, svítící všema barvama, promenáda, moře teplejší jak kafe...jdeme se projít. Jen zlehka, abychom stihli tak nějak normálně hranice.

Chceme si vychutnat poslední místní jídlo, tak šup do restaurace na pláž. Je to výborné, hudba trošku...ne-gruzínská, ale však jsme v letovisku.

Chvíli po půlnoci už nás čeká jen rozloučení se s touto úžasnou zemí...a směr hranice. O těch radš pomlčím a nechám si je na samostatný report, protože ty fakt stojí za to - jsou výživné snad ještě víc jak ty ruské :D.

A co říct závěrem? 

V Gruzii jsem byla potřetí, ale teprv teďkom se mi vryla pořádně pod kůži. Poprvé to bylo takové...poznávací. Byli jsme ochuzeni skrz vlastního řidiče, který moc nebyl sdílný. Byli jsme moc velká skupina (bylo nás 16 a Gabo v břiše). Bylo vedro. A do těch "správných hor" jsme se dostali až letos (aj bez 4x4 :)). 

Ale asi to bylo aj tím, že toto byla kdysi moje první "surová" země. První země, od které jsem očekávala, že tu najdu tu panenskou přírodu. Žigulíky, žádný silnice a tak. A ona nás už roku 2015 překvapila billboardy, Mekáčema a dálnicí lepší než máme my. Jsem moc ráda, že jsem jí dala ještě šanci. Dívat se na ni jinak. Ne jako jen na zemi, kam je moderní cestovat a která na turistech dost rýžuje. Díky za to! :)

Ač Gruzie zažívá neskutečný boom - v porovnání s rokem 2015 a cestopisů z let kolem roku 2010, je tu pořád co objevovat. Hlavně lidi. A když chcete a potkáte ty správný lidi, ukážou vám tu pravou Gruzii. Tu srdcovku, co se vám vryje pod kůži. Ukážou vám ta krásná místa, ten klid, tu surovost. Jen musíte chtít. Mít oči otevřené.

Určitě se sem budu vracet a ano, nabídka na práci tu mě nenechává chladnou :D. Když si člověk odmyslí ty haldy turistů, díky kterým ale dostanete výborný kafe :D a služby, na které jsme zvyklí, je to úžasná země. 

Jen bude "padat" rychleji než třeba Kyrgyzstán. Ale já doufám, že pořád zůstane svá. V srdcích lidí. V srdcích Gruzínců. Že si ji nenechají vzít. Ostatně, Gruzínci jsou pořádní srdcaři. 

Jeďte do Gruzie. Nebo...radši nejezděte. Dostane se vám pod kůži. A čím víc turistů, tím hůř. I když, asi bych to neměla vidět tak černě. Jen mám srovnání...

Jeďte do Gruzie a učte se od místních. :)